Michal Pavlíček rozhodně není zvyklý zahálet. Nejenže jezdí se svým triem a v nedávné době kývl i na oživení klasické sestavy PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, ale do toho všeho sem tam resuscituje nějaký svůj další projekt (na jaro příštího roku BSP kupříkladu) a neváhá na věci nahlédnout i z jiné stránky, jinou perspektivou. A tak jsme byli poslední listopadový den roku 2012 svědky „Symfonického rockování“.

Genius loci

Obrovské prostory Kongresového centra (dříve komunistickými sjezdy proslavený Palác kultury) jsou legendární a ztratil se v nich nejeden soudruh návštěvník, ba i celé výpravy z jednotných zemědělských družstev vyrážejících za kulturou, některé pak podle dochovaných legend bloudí jeho útrobami dodnes. Kdo máte zkušenost, jistě si vybavíte rozlehlé poloprázdné haly s eskalátory. I samotný kongresový sál je místo hodně atypické, s kapacitou skoro 3000 míst k sezení. Při předběžné obhlídce pódia zaujme velká prosklená krabice pro utlumení bicích nástrojů, místo hlavního protagonisty obležené kytarami, volně pohozené klasické nástroje (hrdě čnící bílá harfa forever!) a pak pochopitelně obrovský balon nad jevištěm. Člověk se těší na věci příští, na báječnou atmosféru, na rockový bugr, který si užijí i filharmonici, jenomže pak zapluje do obrovských „plyšových“ sedaček a všude kolem je ticho... no, jako v PAKULu.

Ne všechny předkapely jsou na draka

Úvod patřil TRITONUS PRIEST, dívčímu triu ve složení klávesy, kytara, housle a všechny pak i zpěv. Každá v jinak barevně slušivém odstínu rozbalily něco, čemu samy říkají (a teď cituji) psychotický progresivní rock, který v sobě zahrnuje prvky art rocku, jazzu, popu, world music, ale i vážné hudby a elektroniky. A světe div se, všechno tohle ve své fúzi předvedly. Pravda zvuk byl trošku limitující, a i prostorově se „sestry Priesterovy“ tísnily jen v maličkém trojúhelníku na jednom boku pódia, ale muzika to byla parádní, to se musí nechat. Rozhodně ne krátké skladby se spoustou změn motivů i rytmů, jisté hráčské i pěvecké výkony, zkrátka a dobře – tip jako prase – však sami zkuste, uslyšíte.

Nejvíc mě ta vážná hudba dojímá, když se hraje elektricky s bicíma

Mám-li mít nějaké výhrady k hlavnímu vystoupení večera, pak musím zmínit očekávaný problém rockové kapely (krom principála mlátička Miloš Meier za bicí soupravou, Martin Ivan basa a Michal Nejtek klávesy) versus Symfonický orchestr Pražské konzervatoře pod vedením dirigentky Miriam Němcové versus Kühnův dětský sbor/Canti di Praga pod sbormistrem Petrem Louženským. Očekáváte-li, že bigbeat často válcoval všechno ostatní, očekáváte správně. Navíc Pavlíčkova kytara čněla přes všechny i ve fázích, kdy mistr jen sázel beglajt, a tak často zalezly i jinak povedené symfo-aranže, které tak posluchač musel luštit s ušima vytočenýma až do první řady. V tomhle módu postupné zvukové korekce proběhla úvodní „Zpátky“ i následující „Skočná“.

Vybrané písně zastupovaly mistra v různých fázích a projektech/kapelách. Tak například instrumentálně pojaté „Rány“, které jinak patří na stejnojmennou desku Zuzany Michnové, kousek „Pro tebe“, kde v úplném závěru harfenistka zahrála sólo trylek a konečně tak byla slyšet její usilovná práce (neboť jinak poctivě drhla struny své harfy). Osobní vrcholy však cítím ve všech písních od STROMBOLI – což začalo jmenovkyní, kde se poprvé o slovo přihlásil pěvecký sbor, pokračovalo „Aladinem“, jehož začátek/konec stál na skvělé rytmické ukazované mezi Pavlíčkem a dirigentkou, „Veliké lalulá“ s hostující Petrou Victorií Priester (ve které právě kytarový beglajt vyzmizíkoval orchestr). Pak odskok k PRAŽSKÉMU VÝBĚRU a „Zubaté“, při níž v nejhustších sborových pasážích spolehlivě mrazilo. V komorním prostředí došlo i na bubenické sólo, které se sice z hlediska dramaturgie mohlo jevit zbytečným, každopádně probudilo dosud letargicky meditující obecenstvo k činnosti, takže i ono k něčemu dobré nakonec bylo. „Jazzy“ prosvištěla jen jako vsuvka a prostor pro hráče na klávesové nástroje, navázala však skvělá „Ve znamení JAYI“, kde konečně vynikl orchestr jak měl, a která i díky němu byla skvěle vygradovaná – další husí kůže. Co zbylo? Dva akustické kousky –  instrumentálka „Plot na nebi“ a „Zavři“, v níž si pěvecký part, stejně jako v následující mnohavrstevné „Obrovský slunce“, střihla civilní Monika Načeva a úplné finále v podobě „Villa Ada“ s housličkami Jana Mráčka, které mělo takové grády, že husina ne a ne opustit kůži. Následující bouřlivý aplaus měl v onom zvláštním prostředí i podivnou intenzitu, ale tipnul bych si, že předčil to umžourané tleskání po nešetrném probuzní na schůzích ÚV KSČ. Každopádně velice příjemný, inspirativní večer. Díky za něj.

Jak si s tím vším poradil štáb České televize, který celou akci natáčel, snad budeme moci posoudit co nevidět. Doufejme, že i zvukově všechno dobře dopadlo (však by to nebyl první ani poslední případ známého interpreta, jehož nepoužitelné smyčce vznikaly znovu ve studiu) a i pro nás zúčastněné se rozsvítí ty aranže, které třebas v přemíře živelnosti nestačily rozkvést.

Playlisty:

TRITONUS PRIEST
Kaleidoscope
Follow The Silence
The Third World

MICHAL PAVLÍČEK
Zpátky
Skočná
Rány (instrumentální verze)
Pro tebe
Stromboli
Padám (instrumentální verze)
Aladin
Veliké lalulá
Zubatá
Jazzy
Ve znamení JAYI
Plot na nebi (part II)
Zavři
Obrovský slunce
Villa Ada